Kde právě jsme a co zažíváme?

Po dvou dnech práce zase vyrážíme do hor. Tentokrát do města El Chaitén a národního parku Los Glaciares. Cesta trvala přibližně 4 hodiny, během kterých jsme projeli jen jednu vesnici. Takže si dost možná dokážete představit, jaké cesty jsou. Projíždíte absolutní buší jako v USA. Silnice jsou z části pěkné a z části štěrkové. Občas uvidíte nějakou tu lamu nebo jejich kostry. Nabouraná zrezlá auta už nikdy nikdo neodtáhne. Benzín musíte brát v každé vesnici, aby se náhodou nestalo, že zůstanete uprostřed ničeho. Trvalo by nějakou dobu, než někdo pojede. Ale po nějaké době se vždy objeví něco tak krásného jako hory okolo města El Chaitén.

Po prvním treku v NP Patagonia jsme se rozhodli vrátit do města Cochrane, protože jsme potřebovali vyřídit mezinárodní pojištění na autíčko. S internetem v Patagonii to není nic moc a není se čemu divit. Uprostřed ničeho (hor) není signál vůbec a dočkáte se ho pouze ve městě. 🏙

Druhý den jsme se vydali zpět a tentokrát si národný park projeli úplně celý. 🚗  Měli jsme totiž namířeno na trek okolo jezera Lago Chico. Už jen samotná cesta stála rozhodně za to. Stáda lam, louky a v dálce zasněžené vrcholky hor. To je prostě nádhera.

Kromě treku jsme v tento den měli v plánu poprvé překročit hranice. Měli jsme štěstí, že jsme si vybrali zrovna tento malinký přechod, kde za den projde max. 10 lidí. Proč? Neobešlo se to bez problému. 😱🛑 Při příletu do Chile jsme totiž měli dostat papír o našem vstupu na území státu, který jsme ovšem nedostali. Ano, věděli jsme o něm a už po příletu jsme se divili, že nám ho nikdo nedal. Nicméně jsme byli každý u jiné přepážky, neměl ho ani jeden z nás a tak jsme se řekli, že se třeba něco v systému změnilo. No, nezměnilo. Na hranicích nás tedy čekalo nemilé překvapení. 🙅‍♀️ Tento papír je prý pro výjezd ze země nezbytný a musí ho mít každý. Chvíli jsme tam přešlapovali a snažili se domluvit, jestli by to teda nějak nešlo, když nám ho nikdo nedal. No, jasně, že šlo. Uf. Papír jsme vyplnili zpětně přímo tam a rovnou ho odevzdali. Vyplnili jsme potřebné informace k autu a mohli frčet dál. Na straně Argentiny už žádný problém nebyl. 🇦🇷 🙃 A tak jsme úspěšně překročili naše první hranice a zakempovali v nádherná měsíční krajině uprostřed absolutního ničeho. Jestli jsme si v Chile říkali, že jsou to ohromné dálky bez obydlených částí, tak tady to teprve stojí za to.

Druhým lákadlem v městečku Puerto Rio Tranquilo je ledovec Glacier Exploradores a je to neuvěřitelný zážitek. Bohužel bez průvodce tam nikoho nepustí, a tak nám nezbylo nic jiného, než opět využít služeb místních agentur. Ale stálo to za to. Prošli jsme se po ledovci, odkryla se nám nejvyšší hora Patagonie San Valentín (4058 m) a prozkoumali jsme pár ledovcových jeskyň.

V Puerto Rio Tranquilo jsme měli v plánu dvě věci. Jednou z nich byly mramorové jeskyně. Jak se k nim dostat? Po zemi to nejde. Na výběr jsou buď lodičky nebo kajaky. Turistické agentury na tom docela rýžují, ale co se dá dělat. Jeskyně se formovaly více než 6000 let a vznikly díky vodě a větru. Za slunečného počasí lze sledovat měnící se barvy modrého, bílého a žlutého světla, které se odráží ve vodě.

Stali jsme se těmi „digitálními nomády“, a tak nám nezbývá nic jiného, než se občas zastavit a pracovat. Jak to děláme? Většinou si zaplatíme na dvě noci v týdnu hostel. Získáme tím teplou sprchu (občas), normální kuchyň, pračku (ne zadarmo) a taky postel, kde se můžeme normálně posadit. 🙂 Má to jeden háček. Čím více se blížíme do Patagonie, tím dražší ubytování je. 🙁 Kromě toho signál v horách není nic moc a internety chytáme jen ve městech. Ve městě Coyhaique jsme našli příjemnou regionální knihovnu. Rozhodli jsme se tady na pár dní zůstat a pracovat. Tentokrát jsme spali v autě kousek za městem. Místo bylo pěkné, ale bylo to „lugar de fiesta“ místňáků. Za pěkného počasí bylo přeplněno lidmi, kteří tady pařili až do pěti do rána.